Jak člověk zraje v duchovním životě, snáze přijímá paradox, mnohem víc oceňuje dvojznačnosti života, jeho mnohé úrovně a neodmyslitelné konflikty. Rozvíjí si vědomí ironie života, metafory a humoru a schopnost obsáhnout celek s jeho krásou i ohavností v laskavosti srdce.
Zralé srdce není perfekcionistické: spočívá v soucitu naší bytosti, nikoliv v ideálech mysli. Neidealistická spiritualita neusiluje o dokonalý svět; nechce zdokonalit nás, naše těla, naše osobnosti. Nemá romantické představy o učitelích nebo osvícení, vycházející z představ o nesmírné čistotě nějaké zvláštní bytosti žijící neznámo kde. Necchce v duchovním životě něco získat nebo dosáhnout, chce pouze milovat a být svobodná. Zralá spiritualita vychází ze schopnosti neulpívat a milovat, otevřít své srdce všemu, co existuje. Bez ideálů srdce může proměnit utrpění a nedostatky, které v životě potkáváme, v cestu soucitu. V této neidealistické praxi může Bůh zářit dokonce i v jednání vycházejícím z nevědomosti a strachu a vyzvat nás, abychom žasli nad tajemstvím všeho, co existuje. Není v ní posuzování ani obviňování, protože nechceme zdokonalit svět, ale svoji lásku k tomu, co existuje na této zemi.
Druhou kvalitou zralé spirituality je laskavost. Je založena na základní představě sebepřijetí spíše než na vině, obviňování nebo studu za nevědomé jednání, jehož jsme se dopustili, nebo za strachy, které máme stále v sobě. Chápe, že otevření vyžaduje hřejivé slunce milující laskavosti. Je příliš snadné proměnit spiritualitu a náboženství v „neradostnou povinnost.“
V hlubokém sebepřijetí roste soucitné porozumění. Jde o to, abychom se s laskavostí dotkli mnoha částí nás samotných, které jsme dosud popírali, odmítali nebo izolovali. Zralá spiritualita je odrazem naší hluboké vděčnosti a schopnosti odpuštění.
Třetí kvalitou duchovní zralosti je trpělivost. pravá trpělivost nic nezískává ani neuchopuje, neusiluje o žádný výkon. Trpělivost ná umožňuje otveřít se tomu, co leží mimo čas. „Se slovem trpělivost je požít,“ řekl zenový mistr róši Suzuki, „protože naznačuje, že čekáme, až se něco zlepší, čekáme, až přijde něco dobrého. Mnohem přesnější slovo pro tuto kvalitu je „stálost“, schopnost být s tí, co je pravdivé, okamžik za okamžikem….“
Čtvrtou kvalitou je bezprostřednost. Duchovní zralost se projevuje v imanentním i v transcendentním. Usiluje o to, aby Boží světlo zářilo skrze každý čin. Změněné stavy, mimořádné zážitky mysli a velká otevření vědomí nejsou ceněna pro ně samotné, ale pouze do té míry, do jaké nás navracení do našeho lidství, aby inspirovaly naši moudrost a prohloubily naši schopnost soucitu.
V bezprostřední přítomnosti nám zralá spiritualita umožňuje jednat, mluvit a dotýkat se jeden druhého tak, aby to vyjadřovalo naše nejhlubší porozumění. Jsme více naživu a v přítomnosti.
Pátou kvalitou je vědomí posvátného, které je integrované a osobní. „Integrované“ v tom smyslu, že nevytváří oddělené škatulky v našem životě, nerozděluje to, co je posvátné, od toho, co není; „osobní“ pak v tom, že ctíme spiritualitu vlastníi slovy a činy. Integrovaná a osobní duchovní praxe zahrnuje naši práci, lásku, rodinu a tvořivost.
z knihy J. Kornfielda Cesta srdce. Úskalí a přísliby duchovního života vybrala a upravila dč
